Advance Design je samostatně funkční aplikace určena ke statickým výpočtům a navrhování ocelových, betonových a dřevěných konstrukcí.
Aktuální verze je Advance Design 2024.1
Více informací o produktu naleznete zde...
Chcete rozšířit své znalosti a využívat váš program naplno?
GRAITEC Advance Design ISV je limitovaná verze výpočetního programu GRAITEC Advance Design, která je dodávaná zdarma v rámci partnerské smlouvy mezi společnostmi GRAITEC a Autodesk všem uživatelům Autodesk Advance Steel a Autodesk Advance Concrete od verze 2015, kteří jsou zároveň zákazníky společnosti GRAITEC. Tato verze umožňuje načítat modely z aplikací Autodesk Adance Steel a Autodesk Advance Concrete a zpětnou synchronizaci optimalizované konstrukce a disponuje základními nástroji k provádění statických výpočtů. Oproti komerční verzi, GRAITEC Advance Design ISV nezahrnuje automatické generátory (zatížení, kombinace, apod.), pokročilé výpočty a posuzování materiálů. Přehled dostupných funkcí naleznete zde. Aktuální verzi programu GRAITEC Advance Design ISV 2015 si můžete nainstalovat pomocí online instalátoru, který je ke stažení zde. Po spuštění instalace postupujte podle pokynů průvodce při instalaci. Program se aktivuje pomocí dodatečné licence, kterou jste obdrželi od společnosti GRAITEC k programu Autodesk Advance Steel nebo Autodesk Advance Concrete. Tato jediná licence může aktivovat taky další aplikace společnosti GRAITEC (Power Pack pro Advance Steel, Advance CAD), v závislosti od Vaší verze. Licence se aktivuje online pomocí Sériového čísla a Aktivačního kódu, tyto informace jsou zasílány mailem. Licenci je možné přenést na libovolný jiný počítač. Kompletní popis instalace a aktivace licence a jejího přenosu naleznete v Instalační příručce, která je ke stažení zde.
Lineárně pružné výpočty konstrukcí lze provádět podle dvou metod uvedených v Eurokódu 8 (ČSN EN 1998-1): metoda výpočtu pomocí příčných sil a modální analýza pomocí spektra odezvy. Tyto metody závisí od charakteristik konstrukce analyzované budovy.
Advance Design dokáže generovat seizmické zatížení pomocí spekter pružné odezvy nebo pomocí návrhového spektra pro výpočet v pružné oblasti.
Parametry seizmického zatížení (agr/g; typ základové půdy, TB, TC, TD, q) pro oba typy spektra lze definovat v okně vlastností rodiny seizmického zatížení (viz následující obrázek).
Pro spektrum pružné odezvy je výchozí hodnota součinitele duktility nastavena na hodnotu „1,0“ pro všechny složky seizmického zatížení.
Pro návrhové spektrum pro výpočet v pružné oblasti je výchozí hodnota součinitele duktility nastavena na hodnotu „1,0“ pro vodorovné složky a „1,5“ pro svislou složku seizmického zatížení. Uživatel má možnost nastavit jiné hodnoty odpovídající typu nosného systému a pravidelnosti po výšce (viz ČSN EN 1998-1, kap. 5.2.2.2 Součinitel duktility pro vodorovné seizmické zatížení).
Hodnoty součinitele duktility lze nastavit různé pro hlavní směry seizmického zatížení (X, Y, Z) ve vlastnostech jednotlivých odpovídajících seizmických zatěžovacích stavů (toto je možné pouze pro pružné spektrum, viz Obr. 3)
Obr. 1 Pružné spektrum
Obr. 2 Návrhové spektrum
Obr. 3 Součinitel duktility pro seizmické zatěžovací stavy EX, EY, EZ (pružné spektrum)
Poznámka:
V režimu výpočtu, při výběru některého seizmického zatěžovacího stavu, Advance Design zobrazí informace ohledně součinitele duktility použitého ke stanovení seizmické odezvy (viz Obr. 4 pro zatěžovací stav odpovídající pružnému spektru a Obr. 5 pro zatěžovací stav odpovídající návrhovému spektru).
Obr. 4 Informace o seizmickém zatěžovacím stavu EX odpovídající pružnému spektru, v režimu výpočtu
Obr. 5 Informace o seizmickém zatěžovacím stavu EX odpovídající návrhovému spektru, v režimu výpočtu
Advance Design obsahuje automatický generátor zemního tlaku. Jako podklad použijeme příklad výstupu geotechnického průzkumu.
Na základě těchto údajů lze stanovit součinitel aktivního zemního tlaku „K“ pomocí vztahu:
K = tg2(45-Ф/2)
Pomocí tohoto vztahu získáme:
- Pro vrstvu 1: Nová zemina: K1=tg2(45-30/2)=0.3333; - Pro vrstvu 2: Písčitá hlína 1: K2.1=tg2(45-20/2)=0.4903; - Pro vrstvu 2: Písčitá hlína 2: K2.2=tg2(45-20/2)=0.4903; - Pro vrstvu 2: Písčitá hlína 3: K2.3=tg2(45-20/2)=0.4903; - Pro vrstvu 2: Písčitá hlína 4: K2.4=tg2(45-19/2)=0.5088; - Pro vrstvu 2: Písčitá hlína 5: K2.5=tg2(45-20/2)=0.5088; - Pro vrstvu 2: Písčitá hlína 6: K2.6=tg2(45-22/2)=0.4550; - Pro vrstvu 3: Jílovitá hlína 1: K3.1=tg2(45-21/2)=0.4724; - Pro vrstvu 3: Jílovitá hlína 2: K3.2=tg2(45-21/2)=0.4724; - Pro vrstvu 4: Hlinitý písek 1: K4.1=tg2(45-20/2)=0.4903; - Pro vrstvu 4: Hlinitý písek 2: K4.2=tg2(45-21/2)=0.4724;
Dále je potřeba stanovit hodnotu K´, které reprezentuje průměrnou hodnotu součinitele aktivního tlaku:
- Pro vrstvu 1: Nová zemina 1: K´1=K1=0.3333; - Pro vrstvu 2: Písčitá hlína 1: K´2.1=K1=0.3333; - Pro vrstvu 2: Písčitá hlína 2: K´2.2=(K1+K2.1)/2=0.4118; - Pro vrstvu 2: Písčitá hlína 3: K´2.3=(K1+K2.1+K2.2)/3=0.4380; - Pro vrstvu 2: Písčitá hlína 4: K´2.4=(K1+K2.1+K2.2+K2.3)/4=0.4511; - Pro vrstvu 2: Písčitá hlína 5: K´2.5=(K1+K2.1+K2.2+K2.3+K2.4)/5=0.4626; - Pro vrstvu 2: Písčitá hlína 6: K´2.6=(K1+K2.1+K2.2+K2.3+K2.4+K2.5)/6=0.4681; - Pro vrstvu 3: Jílovitá hlína 1: K´3.1=(K1+K2.1+K2.2+K2.3+K2.4+K2.5+K2.6)/7=0.4681; - Pro vrstvu 3: Jílovitá hlína 2: K´3.2=(K1+K2.1+K2.2+K2.3+K2.4+K2.5+K2.6+K3.1)/8=0.4687; - Pro vrstvu 4: Hlinitý písek 1: K´4.1=(K1+K2.1+K2.2+K2.3+K2.4+K2.5+K2.6+K3.1+K3.2)/9=0.4691; - Pro vrstvu 4: Hlinitý písek 2: K´4.2=(K1+K2.1+K2.2+K2.3+K2.4+K2.5+K2.6+K3.1+K3.2+K4.1)/10=0.4712;
Na základě těchto hodnot můžeme definovat údaje pro automatické generování zemního tlaku na stěnu.
Jako příklad použijeme model znázorněný na obrázku. Konstrukce je uvažována jako podzemní.
Před zadáváním charakteristik půdních vrstev je potřeba mýt na paměti, že automaticky generované zatížení zemním tlakem je programem vytvářeno v závislosti od orientace lokálních souřadnic plošného prvku. Aby bylo zatížení generované správně, je potřeba mít nastavené lokální souřadnicové systémy jednotlivých plošných prvků podle následujícího pravidla. Lokální souřadnicový systém musí být nastaven tak, jak je zobrazen na obrázku: osa „x“ podél prvku a osa „z“ směrem ven vzhledem ke konstrukci.
Zatížení zemním tlakem vygenerujete tak, že vyberete zatěžovaný plošný prvek a z hlavní nabídky vyberete „Vytvořit / Zatížení / Tlak...“.
Po spuštění příkazu se otevře dialog „Generátoru tlaku“. V tomto okně je potřeba nastavit typ zatížení v záložce „Zemina“. Generátor tlaku dále nabízí možnost volby směru, ve kterém bude tlak působit: „vnitřní“ (ve směru lokální osy „z“) nebo „vnější“ (proti směru lokální osy „z“). V tomto příkladě, kde jsou lokální osy „z“ nastaveny pro všechny prvky stejně, je správná volba „vnější“.
Zatížení zemním tlakem je generováno na základě charakteristik půdních vrstev. Jednotlivé půdní vrstvy lze doplnit pomocí ikony „Přidat“.
Pozn.: Nové typy zemin můžete přidávat v dialogu hlavní nabídky „Editace / Použité zeminy“, kde lze definovat taky celou půdní oblast (v záložce „Půdní oblast“). Nové zeminy a oblasti lze vybrat v generátoru tlaku z výsuvných nabídek.
Charakteristiky zeminy je potřeba nastavit pro všechny půdní vrstvy:
Dále je potřeba vybrat zatěžovací stav pro nově vygenerované zatížení. V tomto příkladě byla vybrána možnost „Nový“, proto se pro generované zatížená vytvoří nový zatěžovací stav (stálé zatížení).
Advance Design 2014 nabízí řadu nových nástrojů, pomocí kterých lze jednoduše opravit model z Advance Steelu (nebo z jiného CAD programu). Nová sada ikon je k dispozici na panelu nástrojů Úpravy.
Nové nástroje obsahují tyto funkcddd
- Kontrola
- Auto zkrátit&prodloužit
- Projekce do roviny
- Protažení do uzlu
- Zrušení odsazení
Při použití funkce Kontrola", Advance Design detekuje všechny objekty, kterých objemy se navzájem protínají, ale které nemají spojené své osy. Obvykle tato funkce poukáže na objekty, které se zdají být spojeny, ale z pohledu statického modelu spojeny nejsou. Tato funkce poukáže také na uzly, které jsou nezvykle blízko sebe (t. j. vzdálenost mezi těmito uzly je menší než tolerance).
Toleranci pro funkci Kontrola lze nastavit v nabídce Možnosti / Aplikace.
Při použití funkce "Kontrola", Advance Design vypíše v příkazovém řádku seznam upozornění. Dvojitým kliknutím na chybu Advance Design okamžitě vybere odpovídající prvky v modelu.
Tato funkce funguje stejně jako stávající funkce Advance Design "Zkrátit" a "Prodloužit", s tím rozdílem, že pracuje s množinou vybraných prvků. V závislosti na nastavené toleranci (v nabídce "Možnosti / Aplikace"), Advance Design automaticky prodlouží nebo ořízne konce prvků. Tato funkce neovlivní prvky, které neleží v jedné rovině. V následujícím příkladě jsou nosníky a sloupy správně spojeny, ale sloupy jsou trošku delší.
Uživatel jednoduše vybere celou skupinu prvků a spustí funkci pro přesné spojení prvků "Auto zkrátit & prodloužit".
Tato funkce promítne vybrané prvky do zadané roviny. Rovinu lze definovat dvěmi úsečkami, jednou úsečkou a jedním bodem, nebo plošným prvkem (nebo zatěžovacím panelem). Tato funkce může být užitečné v případě, že ztužidla nebyly vytvořeny ve stejné rovině jako nosné prvky:
Takové případy lze nyní snadno opravit:
Tato nová funkce automaticky protáhne vybrané objekty do specifikovaného uzlu.
Byl přidán nový parametr ve vlastnostech bodu.
Tento nový parametr usnadňuje použití funkce "Protáhnout do uzlu". Cílem je zautomatizovat tuto funkci rozmístěním "magnetických bodů" na konstrukci a spuštěním funkce na násobný výběr více magnetických bodů.
Během importu modelu z Advance Steelu, jsou někdy sloupy umístěny správně, ale další prvky jsou vytvořeny s referenční osou umístěnou na vnější straně sloupu. Při importu takového modelu do Advance Design výsledek není vyhovující:
Po importu do Advance Design jsou vlastnosti sloupu následující:
Chcete-li tento problém vyřešit, jedním z řešení je sloup posunout o 0,25 m (v tomto příkladě) a excentricitu nastavit na hodnotu 0. Poté budou sloup a vazník správně spojeny. V Advance Design 2014 to dokáže automaticky zajistit funkce "Zrušit odsazení":
Má-li sloup dvě odlišné hodnoty excentricity na obou koncích, program nepoužije příkaz a vypíše následující hlášku: [Nebylo možné použít tento příkaz na prvek s různými hodnotami excentricity na koncích].
- DX: Posun podél globální osy X - DY: Posun podél globální osy Y - DZ: Posun podél globální osy Z - RX: Natočení kolem globální osy X - RY: Natočení kolem globální osy Y - RZ: Natočení kolem globální osy Z - D – Celkový posun - Dx – Posun podél lokální osy x - Dy – Posun podél lokální osy y - Dz – Posun podél lokální osy z - d: Lokální posun - Lfy: Vzpěrná délka podél lokální osy y - Lfz: Vzpěrná délka podél lokální osy z
- FX: Síla podél globální osy X - FY: Síla podél globální osy Y - FZ: Síla podél globální osy Z - MX: Moment kolem globální osy X - MY: Moment kolem globální osy Y - MZ: Moment kolem globální osy Z
Poznámka: Výsledky vnitřních sil v podporách nereprezentují reakce ale účinky v podporách.
- Fx: Normálová síla podél lokální osy x - Fy: Smyková síla podél lokální osy y - Fz: Smyková síla podél lokální osy z - Mx: Krouticí moment kolem lokální osy x - My: Ohybový moment kolem lokální osy y - Mz: Ohybový moment kolem lokální osy z
- Fxx: Normálová síla podél lokální osy x - Fyy: Normálová síla podél lokální osy y - Fxy: Smyková síla v lokální rovině xy - Fxz: Příčná smyková síla - Fyz: Příčná smyková síla - Mxx: Ohybový moment kolem lokální osy x - Myy: Ohybový moment kolem lokální osy y - Mxy: Kombinovaný ohybový moment - F1: Maximální síla v rovině prvku v hlavních směrech - F2: Minimální síla v rovině v hlavních směrech - AlfaF: Úhel F1 ve směru IJ - M1: Maximální moment v hlavních směrech - M2: Minimální moment v hlavních směrech - AlfaM: Úhel M1 ve směru IJ
- SX: Napětí v podpoře v globálním směru X (kontaktní napětí) - SY: Napětí v podpoře v globálním směru Y (kontaktní napětí) - SZ: Napětí v podpoře v globálním směru Z (kontaktní napětí) - S: Napětí v podpoře v globálním souřadnicovém systému (kontaktní napětí)
- Sxx: Normálové napětí - SxxMax: Maximální napětí v prvku - SxxMin: Minimální napětí v prvku - Sxy: Smykové napětí v lokálním směru y - SxyMax: Obálka maxima z absolutních hodnot smykového napětí v lokálním směru y - SxyMin: Obálka minima z absolutních hodnot smykového napětí v lokálním směru y - Sxz: Smykové napětí v lokálním směru z - SxzMax: Obálka maximálních hodnot smykového napětí v lokálním směru z - SxzMin: Obálka minimálních hodnot smykového napětí v lokálním směru z - Sv: Von Misesovo napětí
Poznámka: sij = napětí v rovině kolmé k i ve směru j
- sxx_hor: Normálové napětí v lokálním směru x (horní povrch) - syy_hor: Normálové napětí v lokálním směru y (horní povrch) - sxy_hor: Smykové napětí v lokálním směru y v rovině prvku xy (horní povrch) - sxz_hor: Smykové napětí v lokálním směru z v rovině prvku xz (horní povrch) - syz_hor: Smykové napětí v lokálním směru z v rovině prvku yz (horní povrch) - szz_hor: Normálové napětí v lokálním směru z (horní povrch) - sv_hor: Von Misesovo napětí (horní povrch) - s1_hor: Maximální napětí v hlavních směrech (horní povrch) - alfa_hor: Úhel s1 ve směru IJ (horní povrch) - s2_hor: Minimální napětí v hlavních směrech (horní povrch) - sxx_stř: Normálové napětí v lokálním směru x (neutrální rovina) - syy_ stř: Normálové napětí v lokálním směru y (neutrální rovina) - sxy_ stř: Smykové napětí v lokálním směru y v rovině prvku xy (neutrální rovina) - sxz_ stř: Smykové napětí v lokálním směru z v rovině prvku xz (neutrální rovina) - syz_ stř: Smykové napětí v lokálním směru z v rovině prvku yz (neutrální rovina) - szz_ stř: Normálové napětí v lokálním směru z (neutrální rovina) - sv_ stř: Von Misesovo napětí (neutrální rovina) - s1_ stř: Maximální napětí v hlavních směrech (neutrální rovina) - alfa_ stř: Úhel s1 ve směru IJ (neutrální rovina) - s2_ stř: Minimální napětí v hlavních směrech (neutrální rovina) - sxx_dol: Normálové napětí v lokálním směru x (dolní povrch) - syy_ dol: Normálové napětí v lokálním směru y (dolní povrch) - sxy_ dol: Smykové napětí v lokálním směru y v rovině prvku xy (dolní povrch) - sxz_ dol: Smykové napětí v lokálním směru z v rovině prvku xz (dolní povrch) - syz_ dol: Smykové napětí v lokálním směru z v rovině prvku yz (dolní povrch) - szz_ dol: Normálové napětí v lokálním směru z (dolní povrch) - sv_ dol: Von Misesovo napětí (dolní povrch) - s1_ dol: Maximální napětí v hlavních směrech (dolní povrch) - alfa_ dol: Úhel s1 ve směru IJ (dolní povrch) - s2_ dol: Minimální napětí v hlavních směrech (dolní povrch)
- A – požadovaná plocha hlavní výztuže podél lokální osy - Amin – minimální požadovaná plocha výztuže - At – požadovaná plocha smykové výztuže podél lokální osy - Atmin – minimální požadovaná plocha smykové výztuže podél lokální osy - Ator/povrch – požadovaná plocha příčné výztuže od účinků kroucení na povrch podél lokální osy
- Adol – požadovaná plocha hlavní dolní výztuže podél lokální osy - Ahor – požadovaná plocha hlavní horní výztuže podél lokální osy - At – požadovaná plocha příčné výztuže
Tento typ výsledků je dostupný pouze pro plošné prvky. Zobrazené hodnoty představují uživatelsky definovanou horní a dolní výztuž v základních směrech podél lokálních os plošného prvku, definovanou v dialogu dostupného z okna vlastností „Parametry návrhu / Trhliny / Definice výztuže“.
Tento typ výsledků je dostupný pouze pro plošné prvky. Zobrazené hodnoty představují dimenzační vnitřní síly (podél lokálních os) a momenty (kolem lokálních os) u horního a spodního povrchu plošného prvku.
Tento typ výsledků je dostupný pouze pro lineární prvky.
- Lfy; Lfz – vzpěrná délka podél lokální osy - Lfy/Dél.prvku; Lfz/Dél.prvku – poměrná hodnota vzpěrné délky a skutečné délky prutu - Štíhlostní poměr – poměrná štíhlost pro odpovídající vzpěrné délky
Hmotnost výztuže na jednotku délky nebo objemu pro lineární prvky, na jednotku plochy nebo objemu pro plošné prvky.
- Sr,max – maximální vzdálenost mezi trhlinami podél lokální osy - εsm-εsm – rozdíl průměrných hodnot poměrného přetvoření výztuže a betonu mezi trhlinami podél lokání osy - wk – šířka trhliny podél lokální osy
- Sc-CQ – napětí v betonu podél lokální osy pro charakteristické kombinace - Sc-QP – napětí v betonu podél lokální osy pro kvazi-stálé kombinace - Sc-FQ – napětí v betonu podél lokální osy pro časté kombinace
- Ss-CQ – napětí ve výztuži podél lokální osy pro charakteristické kombinace - Ss-QP – napětí ve výztuži podél lokální osy pro kvazi-stálé kombinace - Ss-FQ – napětí ve výztuži podél lokální osy pro časté kombinace
Průhyby lze posuzovat vzhledem k přípustným průhybům podle dvou kritérií. Nastavení hodnot obou přípustných průhybů je ve vlastnostech lineárního prvku „Parametry návrhu / Průhyb / Přípustný průhyb“. V dialogu kombinací, v záložce „Ocel“ lze nastavit, jestli bude průhyb pro vybrané kombinace počítaný pro první nebo druhé kritérium. - Max. průhyb – poměr délky prvku k vypočítanému průhybu - Odchylka od přípustného průhybu – rozdíl mezi přípustnou a vypočítanou hodnotou průhybu v procentech
- Lf (Ld) – vzpěrná délka podél lokální osy prvku - Lf (Ld)/Dél.prvku – poměr vzpěrné délky podél lokální osy ke skutečné délce prvky - Štíhlostní poměr Lf (Ld) – poměrná štíhlost pro odpovídající vzpěrnou délku - Max. štíhlostní poměr – maximální hodnota štíhlostních poměrů prvku
- XY, XZ – součinitele vzpěrnosti při rovinném vzpěru podle 6.3.1 - XLT – součinitel klopení podle 6.3.2 - Kyy, Kyz, Kzy, Kzz – součinitele interakce - SNy, SMyy, SMyz – vyčíslené jednotlivé hodnoty pro podmínku (6.61): SNy+SMyy+SMyz ≤ 1 - SNz, SMzy, SMzz – vyčíslené jednotlivé hodnoty pro podmínku (6.62): SNz+SMzy+SMzz ≤ 1 - Mcr – pružný kritický moment při klopení
Stupně využití: - Fx – tah /tlak - Fy – smyk v lokálním směru y - Fz – smyk v lokálním směru z - Prostor – šikmý ohyb - Mx – kroucení
V Advance Design lze uvažovat s výsledky vnitřních sil pro lineární prvky v určité vzdálenosti od konců. Například, hodnoty ohybových momentů a smykových sil na nosníku lze uvažovat u čelního povrch navazujícího sloupu.
Vzdálenost od konců prvku lze stanovit automaticky nebo lze zadat požadovanou hodnotu ručně. Například, uvažujme železobetonový rám (Obrázek 2), který je součástí konstrukce znázorněné na Obrázku 1.
Obrázek 1. 3D pohled na konstrukci
Obrázek 2. Uvažovaný rám
Aktivujte možnost „Ořezání“ (Obrázek 3) v seznamu vlastností vybraných nosníků. V tomto příkladě budeme uvažovat s automatickým výpočtem vzdálenosti ořezání, od konce systémové osy nosníku po povrch sloupu.
Obrázek 3. Možnost „Ořezání“
Poznámka: Výběrem možnosti „Zadat“ je možné vzdálenosti ořezání od konců prvku zadat ručně (v závislosti od roviny (x, z) nebo (x, y) – související s lokálními osami prvku), kde budou zobrazeny diagramy výsledků.
Obrázek 4. Diagram ohybových momentů na nosnících
Obrázek 5. Diagram ohybových momentů v uzlu „i“
Obrázek 6. Diagram smykových sil na nosnících
Obrázek 7. Diagram smykových sil v uzlu „i“
Poznámka: Výsledky lze zobrazit s ořezáním nebo bez ořezání. Možnost natavení je dostupná v dialogu „Nastavení výsledků“ (Obrázek 8).
Obrázek 8. Možnost zobrazení výsledků s ořezáním
Od verze Advance Design 2014 lze nechat automaticky spočítat hodnotu vertikální tuhost pružné podpory (KTZ) z vlastností půdních vrstev podloží hloubky půdní vrstvy a oedometrického modulu). Podkladem pro zapracovaný výpočet byla německá odborná literatura. Dál bude popsán algoritmus výpočtu tuhosti KTZ.
Poznámka: Veličina KTZ představuje tuhost související se stupněm volnosti v posunu podél osy Z souřadnicového systému.
Použitou metodu lze aplikovat pouze pro podpory pravoúhlého tvaru. Z tohoto důvodu je potřeba pro ostatní použít ekvivalentní obdélník popisující plošnou podporu. Ze základních rozměrů obdélníku (a, b) je v dalším kroku stanoven parametr základu, f. Tento parametr se stanoví podle Tabulky 1 s ohledem na dva poměry: - a/b - z/b kde a = délka základu, b = šířka základu, z = hloubka půdní vrstvy
Obrázek 1. Půdní vrstvy podloží
Tabulka 1. Parametr základu, f
Pro vícevrstvou zeminu má každá vrstva odpovídající f (f1, f2, f3 ...) a přispívá ke konečné hodnotě tuhosti KTZ: - Vrstva 1:
- Vrstva 2:
- Vrstva 3:
kde Es představuje oedometrický modul.
- Jednovrstvé podloží:
- Vícevrstvé podloží:
Jako příklad budeme uvažovat se základovou deskou podle Obrázku 2. dlouhou 10 metrů a širokou 5 metrů:
a =10m;
b = 5m;
poměr a/b je rovný 10/5 = 2.
Obrázek 2. Rozměry základové desky
Jednotlivé zemní vrstvy podloží budeme uvažovat následovně:
- Vrstva 1: hloubka z1 = 5m; Es1 =58,84 MPa;
- Vrstva 2: hloubka z2 = 15m; Es2 = 147,10 MPa;
- Vrstva 3: hloubka z3 = 30m; Es3 = 220,65 MPa;
Poznámka: V Advance Design 2014 vstupní data odpovídají tloušťce půdní vrstvy (Obrázek 3).
Obrázek 3. Definice tloušťek půdních vrstev v Advance Design 2014
Nyní má každá půdní vrstva odpovídající parametr f (f1, f2, f3 ...) a svůj příspěvek k celkové hodnotě KTZ.
- Vrstva 1:
z1/b = 5/5 = 1; podle Tabulky 1 je f1 = 0,57
Poznámka: Pro střední hodnoty parametru f se používá lineární interpolace.
z2/b = 15/5 = 3; podle Tabulky 1 je f2 = 0,89
z3/b = 30/5 = 6; podle Tabulky 1 je f3 = 1,03
- Výpočet hodnoty KTZ:
Obrázek 4. Hodnota KTZ vypočítaná programem Advance Design
Obrázek 4 znázorňuje hodnotu KTZ, získanou automatickým výpočtem pomocí programu Advance Design 2014.
Od verze 2012 byly všechny CAD funkce programu Advance Design optimalizované pro technologii OpenGL, co umožnilo nárůst rychlosti a snížení nároků na využití paměti. Modelář využívá jádro OpenGL (Open Graphics Library) pomocí jeho rozhraní využívá více než 250 funkcí pro vytváření 2D a 3D objektů. Verze OpenGL 3.0, kterou využívá Advance Design, je kompatibilní s různými grafickými kartami, kterých seznam lze nalézt na oficiálních stránkách www.opengl.org: Radeon HD; GeForce 8, 9, 100, 200, 300, 400, 500 a; Intel Sandy Bridge HD Graphics 2000 a 3000. Většina moderních počítačů využívá hybridní systém grafických karet: samostatnou grafickou kartu a další, který je integrovaná na základové desce. Tato nová technologie přináší značnou úsporu energie a vysoký stupeň samostatnosti. Díky tomuto hybridnímu systému může šetřit energii aktivní integrovaná grafická karta (IGP - Integrated Graphic Processor) pro kancelářské aplikace. Pro aplikace s vyššími nároky na grafiku (např. CAD programy) se použije samostatná grafická karta (GPU – Graphic Processing Unit). Z důvodu omezení integrovaných grafických karet pro některé funkce OpenGL, je doporučeno používat pro programy GRAITEC Advance samostatnou grafickou kartu. Pokud není k dispozici funkce pro automatické přepínání (v závislosti od využití grafiky počítačem), kterým disponuje například Nvidia Optimus, pak je potřeba vybrat grafickou kartu IGP nebo GPU manuálně. 1. V případě počítačů s hybridním systémem grafických karet je pro optimální využití CAD funkcí v Advance design doporučeno nastavit samostatnou grafickou kartu (GPU). 2. Pro počítače, které disponují pouze samostatnou grafickou kartou je doporučeno používat minimální verzi Advance Design 2012 se Service Packem 3. 3. Je potřeba mít nainstalované aktuální ovladače grafických karet (GPU a/nebo IGP); aktualizace naleznete na webových stránkách výrobce grafické karty.
Pro vyčištění projektů Advance Design slouží příkaz Komprimovat. Příkaz je dostupný z rozhraní programu, pokud v něm aktuálně není otevřen žádný projekt, pomocí menu „Soubor / Komprimovat“. Zmenší se velikost souboru v projektové složce „data“ s názvem projektu a koncovkou .adb.
K účelům dlouhodobé archivace projektů lze dále výrazně redukovat jejich velikost ručním odstraněním nepotřebných dat. Ke spuštění projektu Advance design je nutno zachovat pouze soubor s koncovkou .fto (např. „Projekt.fto“) a v projektove složce „data“ soubor se stejným názvem a s koncovkou .adb (např. „Projekt/data/Projekt.adb“). Ostatní soubory je možné odstranit s vědomím, že:
- V projektové složce „data“ se nacházejí především soubory záloh a pomocné soubory projektu - V projektové složce „document“ se ukládají všechny odvozené obrázky a dokumenty (statické zprávy, uložené pohledy, uložené grafické náhledy výsledků včetně výsledných křivek a diagramů napětí). Dále se zde ukládají šablony generovaných dokumentů. Finální dokumenty neodstraňujte, pokud z nich nemáte vytvořenou zálohu. - V projektové složce „result“ se ukládají výsledky výpočtu. Tyto data umožňují okamžité otevření analytického modelu a kontrolu výsledků, jakmile byl jednou projekt spočítán a nebyl upraven. Po odstranění těchto dat je nutné pro kontrolu výsledků znovu spustit výpočet.
Pomocí programu Advance Design lze provádět geometrické nelineární statické výpočty, tzn. že veškerá zatížení, kterým je konstrukce vystavena, jsou pouze statická zatížení a vztah síla-deformace je nelineární. Existují situace, kdy se zatížená konstrukce uvažuje s velkými deformacemi, které lze v rámci nelineárního výpočtu zohlednit. V tomto případě lze počítat s obecnou ztrátou stability, ale uvažovat s elastickým chováním materiálu.
Následující příklad popisuje geometrický nelineární výpočet (zohledňující účinky druhého řádu) sloupu zatíženého normálovou sílou a ohybovým momentem.
Pro uvažovanou konstrukci bude definován nelineární výpočet, vytvořen v Navigátoru kliknutím pravým tlačítkem myši na Předpoklady a výběrem z místní nabídky Nelineární statická.
Po výběru nově vytvořené nelineární statické analýzy bude v okně jejích vlastností vybrána možnost Velké deformace.
Kliknutím na ikonu v poli Možnosti výpočtu (vedle pole Reference) se otevře okno možností nelineárního výpočtu, ve kterém lze definovat uvažované zatěžovací stavy a kombinace a nastavovat parametry nelineárního výpočtu.
Kliknutím na tlačítko Výběr kombinací se otevře dialog pro výběr uvažovaných zatěžovacích stavů a kombinací:
Na levé straně okna se vybírají zatěžovací stavy nebo kombinace, které se přidají mezi uvažované pomocí tlačítka Přidat a potvrdí se tlačítkem OK.
Pro vybrané zatěžovací stavy a kombinace lze upravit vlastnosti nelineárního výpočtu v závislosti od uvažovaného chování konstrukce. Pro různé případy lze nastavit počet kroků výpočtu nebo iterací, nebo hodnoty konvergence pro posuny, síly nebo energie.
Identifikátor-název – v tomto poli je zobrazen zatěžovací stav nebo kombinace, která bude počítaná; není možné přidat zatěžovací stavy nebo kombinace uvažující se seizmicitou.
Koeficient – koeficient intenzity zatěžovacího stavu nebo kombinace lze změnit přímo v tomto poli tak, že není potřeba vytvářet novou samostatnou kombinaci s tímto koeficientem nebo zatěžovací stav s upravenou intenzitou.
Počet – definice počtu kroků, které budou zahrnuty do výpočtu odpovídajícího zatěžovacího stavu nebo kombinace. Pokud je model konstrukce složitý s prvky typu kabel, počet kroků je potřeba navýšit tak, aby výsledek konvergoval k limitním hodnotám; s navýšením počtu kroků výpočtu se taky výrazně prodlouží doba výpočtu.
Iterace postupně – každý krok bude rozdělen na sérii iterací. Kritéria konvergence budou ověřeny taky, a pokud bude konstrukce stabilní, počet požadovaných iterací nedosáhne maximum (50). Výpočet automaticky přeje do dalšího kroku, pokud je splněná konvergence.
Na následujícím obrázku jsou zobrazeny výpisy dvou odlišných výpočtů:
V prvním případě (vlevo) proběhl nelineární výpočet s nastavenými výchozími hodnotami pro iterace postupně, při třetí iteraci byly hodnoty konvergentní a výpočet automaticky přeskočil k dalšímu kroku.
V druhém případě (vpravo) byly nastaveny dvě iterace postupně, které vykázaly chybu iteračního algoritmu v konvergenci po druhé iteraci, která se projevil zastavením výpočtu a zobrazením chybové hlášky.
Počet iterací postupně se upraví v závislosti od rychlosti konvergence a iterační metody (Advance Design využívá metody Newton-Raphson nebo Kvazi-Newton).
Stabilizovat počet iterací – v případě oblastí s velkou nelinearitou se použije stabilizační algoritmus výsledků a iterace jsou stabilizovány po toto číslo iterace (v každém kroku); tato možnost je většinou vhodná pro konstrukce, které obsahují pruty s vlastnostmi prvku typu kabel.
Pokud není potřeba stabilizačního algoritmu iterací, v tomto poli se použije hodnota 1.
Uložit výsledky – Frekvence/Krok – počet výsledků ukládaných po kroku; dle výchozích nastavení jsou ukládány pouze jednou (v konečném stavu).
Poslední – po ukončení výpočtu budou zobrazeny výsledky pouze pro poslední krok
Kompletní – výsledky budou uloženy pro každý krok a lze je kontrolovat po ukončení výpočtu. Výběrem této možnosti při velkém počtu iterací výrazně naroste čas výpočtu.
Aktualizovat tuhost – Režim – výpočetní metodu lze vybrat z výsuvné nabídky.
Žádný – matce tuhosti zůstane nezměněná a výpočet proběhne s počáteční maticí tuhosti, to ale znamená, že se projeví v lineárním statickém výpočtu.
Plný – metoda, která používá tangentní matici tuhosti (metoda Raphson-Newton). Princip je implementovat iterační proces statické rovnováhy a tím dohledat sekvenci kroků, které vyhoví podmínce rovnováhy.
- Výhoda této metody je, že použitím tangentní matice tuhosti a přizpůsobením přírůstkové iterační metody se redukuje počet kroků výpočtu. - Matice tuhosti se aktualizuje buď po každé iteraci (Perioda = 1), nebo po intervalu iterací (Perioda > 1).
Kvazi-Newton – použitím této metody bude tvorba matice tuhosti pro každou iteraci (metoda Newton-Raphson) nahrazena korekcí, použitou v každém kroku pro aktualizaci matice tuhosti.
- Matice tuhosti se aktualizuje buď po každém kroku (Perioda = 1), nebo po intervalu kroků (Perioda > 1).
Metody, použité pro nelineární výpočet použita v metodě konečných prvků mají nevýhodu v tom, že v oblastech velké nelinearity bude tangenta k diagramu síla-deformace téměř horizontální a hodnoty výsledků se budou rozcházet.
Perioda – určuje frekvenci aktualizace matice tuhosti pro kroky/iterace, kde je hodnota 1 použita pro každý krok/iteraci (v závislosti od algoritmu pro aktualizaci matice):
- Pro režim Plné se bude matice aktualizovat po iteracích - Pro režim Kvazi-Newton se bude matice aktualizovat po krocích
Konvergence – řešič vyhodnotí po iteracích pro každý krok výpočtu až po dosažení rovnovážného stavu; k tomu dojde, když je hodnota chyby výsledku (síla, energie, posun) menší než hodnota tolerance konvergence.
Poznámka: Na vypočítané výsledky má zásadní vliv velikost sítě.
Na následujících obrázcích jsou zobrazeny rozdílné výsledky posunů a sil statického lineárního a nelineárního výpočtu.
Maximální posun na vrcholu
Maximální síla v základě (My)
Všimněte si nárůstu výsledků o 5% pro posuny a 4% pro síly v rámci nelineárního výpočtu. I když jsou rozdíly v tomto případě malé, je potřeba brát v potaz, že se jedná o jednoduchý příklad s jediným prvkem relativně malé výšky; pokud se provádí nelineární výpočet na větších konstrukcích, rozdíly můžou výrazně narůst.
Poznámka: Nelineární výpočet není možné spustit, pokud je konstrukce zatížená účinky seizmicity.
Generování kombinací pomocí matice koexistence zatěžovacích stavů v Advance Design bude popsáno na příkladě ocelové konstrukce podle Obr. 1 a zatížení podle Tab. 1.
Obr. 1 Analyzovaná konstrukce
Před definicí kombinací zatížení lze pro každou rodinu zatěžovacích stavů nebo pro jednotlivé zatěžovací stavy nastavit jejich účinky v kombinacích („Příznivý“, „Nepříznivý“, „Příznivý nebo Nepříznivý“pro zatížení stálá a „Hlavní“, „Vedlejší“, „Hlavní nebo Vedlejší“ pro proměnná zatížení), součinitel γ pro stálá zatížení a součinitele ψ0, ψ1, ψ2 pro proměnná zatížení. Tyto nastavení lze provést v okně vlastností rodiny (Obr. 2) nebo zatěžovacího stavu.
Obr. 2 Okno vlastností rodiny zatěžovacích stavů
V našem příkladě mají stálá zatížení (G1, G4) nepříznivý účinek. Pro užitné zatížení se uvažuje kategorie A, účinek „Hlavní nebo Vedlejší“ pro Q2 a „Hlavní“ pro Q3. V okně vlastností se automaticky aktualizují hodnoty jednotlivých součinitelů. Pro rodinu klimatických zatížení Snw5 uvažujeme „Hlavní nebo Vedlejší“ účinek. V okně „Kombinace“ (otevírá se pomocí menu „Předpoklady / Definovat kombinace“). Dialog matice kombinací otevřete pomocí tlačítka „Kombinace podrobné“ (Obr. 3).
Obr. 3 Dialog kombinací zatěžovacích stavů
Jako výchozí bude matice kombinací vygenerována podle předdefinovaných pravidel. Matice může obsahovat tyto hodnoty: „2“ – zatěžovací stav na bílém pozadí (řádek) se musí kombinovat se zatěžovacím stavem v odpovídajícím sloupci „1“ – zatěžovací stav na bílém pozadí (řádek) se může kombinovat se zatěžovacím stavem v odpovídajícím sloupci „0“ – zatěžovací stav na bílém pozadí (řádek) se nesmí kombinovat se zatěžovacím stavem v odpovídajícím sloupci
Obr. 4 zobrazuje matici kombinací pro zatěžovací stavy podle Tab. 1
Obr. 4 Matice kombinací
Poznámka: Počet řádků a počet sloupců v matici kombinací není omezen.
Pravidla pro vyloučení nebo vynucení kombinací mezi různými zatěžovacími stavy nebo rodinami stavů lze nastavit v dialogu „Pravidla koexistence“, který se otevírá pomocí tlačítka „Pravidla“ (Obr. 5).
Obr. 6 Nastavení matice kombinací zatížení a generování kombinací
Kliknutím na tlačítko „Generovat“ získáme kombinace zatížení dle odpovídajících pravidel nastavených v matici kombinací. Kombinace jsou vypsané v Tab. 2.
Dialog pro generování zjedušených kombinací se otevírá v okně „Kombinace“ (menu „Předpoklady / Definovat kombinace“).
Pomocí tohoto dialogu lze kombinace generovat podle EN 1990, tabulky A1.1, A1.2 (A,B,C), A1.3 a A1.4. Součinitele Ψ je možné nastavit pro specifické situace.
Nastavení kombinací
ULS: kombinace pro mezný stav únosnosti: EQU, STR/GEO. SLS: kombinace pro mezný stav použitelnosti: Charakteristické, Časté, Kvazistálé.
Nejúčinnější zatížení: vybrané typy zatížení odpovídají nejúčinnější složce proměnného zatížení.
Stálé zatížení, Užitné zatížení, Zatížení sněhem, Zatížení větrem a Teplotní zatížení: výsuvná nabídka umožňuje výběr kategorie zatížení a odpovídajících součinitelů v souladu s Eurokódy. Volba Definované uživatelem umožňuje nastavit libovolnou hodnotu pro jednotlivé součinitele.
- ψ0: součinitel pro kombinační hodnotu proměnného zatížení - ψ 1: součinitel pro častou hodnotu proměnného zatížení - ψ 2: součinitel pro kvazistálou hodnotu proměnného zatížení
Modul Advance Design Steel Connection, který je součástí balíku Advance Design Professional Steel nebo Advance Design Premium, umožňuje rychlé a efektivní posouzení široké škály ocelových styčníků podle EN 1993-1-8, které dokáže pokrýt mnoho situací v návrhu detailů ocelových konstrukcí.
Poznámka: Komponenta Advance Design Steel Connection vyžaduje instlaci programu Advance Steel.
Knihovna posuzovaných styčníků je rozdělena do 4 kategorií podle odpovídajících návrhových situací.
I. První kategorií jsou styčníky dvou nosníků:
I.1. Hřebenový náběh jednostranný I.2. Kloubový spoj úhelníky I.3. Kloubový spoj úhelníky – šikmý I.4. Oboustranný přípoj úhelníky I.5. Ohybově tuhá čelní deska I.6. Přípoj deskou na stojině nosníku I.7. Čelní plech jednostranný
I. Druhou kategorií jsou styčníky nosníků ke sloupům:
II.1. Kloubový spoj úhelníky II.2. Kloubový spoj úhelníky – šikmý II.3. Oboustranný přípoj úhelníky II.4. Rámový roh šroubovaný s náběhem II.5. Ohybově tuhá čelní deska II.6. Smyková deska – praporek II.7. Čelní deska jednostranná
III. Třetí kategorií jsou styčníky základových desek:
III.1. Patní plech III.2. Základová deska se zkosením III.3. Patní deska trubky
IV. Čtvrtou kategorii jsou ztužení:
IV.1. Styčníkový plech jedné diagonály IV.2. Styčníkový plech dvou diagonál IV.3. Styčníkový plech tří diagonál
V následující části jsou na konkrétních případech popsané jednotlivé typy.
I. Styčníky dvou nosníků
I.1 .„Hřebenový náběh jednostranný“ – standardní přípoj dvou střešních vazníků.
Obr. 1: Vrcholový náběh jednostranný z kategorie styčníků dvou nosníků
I.2 „Kloubový spoj úhelníky“ – obvykle se jedná o přípoj mezi hlavním a vedlejším nosníkem. Spojení mezi nosníky je provedeno pomocí jednoho nebo dvou úhelníků.
Obr. 2: Kloubový spoj úhelníky z kategorie styčníků dvou nosníků
I.3. „Kloubový spoj úhelníky – šikmý“ – tento spoj je podobný případu I.2. s tím rozdílem, že vedlejší připojovaný nosník nemusí být kolmý k hlavnímu nosníku. V rámci tohoto styčníku není spoj proveden pomocí sešroubovaných úhelníků, ale pomocí ohýbaných plechů. Vedlejší nosník může (Obr. 3) nebo nemusí (Obr. 4) ležet v rovině s hlavním nosníkem.
Obr. 3: Šikmý kloubový spoj úhelníky z kategorie styčníků dvou nosníků v případě, že vedlejší nosník leží ve stejné rovině jako hlavní nosník
Obr. 4: Šikmý kloubový spoj úhelníky z kategorie styčníků dvou nosníků v případě, že vedlejší nosník neleží ve stejné rovině jako hlavní nosník
I.4. „Oboustranný přípoj úhelníky" – tento styčník lze použít pro spojení dvou vedlejších protilehlých nosníků, kolmých k hlavnímu nosníku. Spoj je proveden pomocí sešroubovaných úhelníků. Pro spoj obou vedlejších nosníků jsou použity stejné šrouby.
Obr. 5: Oboustranný přípoj úhelníky z kategorie styčníků dvou nosníků
I.5. „Ohybově tuhá čelní deska" – tento styčník je tvořen ocelovým plechem, přivařeným kolmo ke stojině nebo pásnicím vedlejšího nosníku, přišroubovaným ke stojině hlavního nosníku.
Obr. 6: Ohybově tuhá čelní deska z kategorie styčníků dvou nosníků
I.6. „Přípoj deskou na stojině nosníku“ – tento styčník je tvořen ocelovým plechem, přivařeným kolmo ke stojině hlavního nosníku a podélně přišroubovaným ke stojině vedlejšího nosníku.
Obr. 7: Přípoj deskou na stojině nosníku z kategorie styčníků dvou nosníků
I.7. „Čelní plech jednostranný“ – tento styčník je podobný „ohybově tuhé čelní desce“ s rozdílem v tom, že „čelní plech jednostranný“ není schopen počítat se zatížením ohybovým momentem od vedlejšího nosníku. Tento styčník se chová jako kloubový.
Obr. 8: Čelní plech jednostranný z kategorie styčníků dvou nosníků
II. Styčníky nosníku ke sloupům
II.1. „Kloubový spoj úhelníky“ – stejně jako druhý typ styčníku z první kategorie, nosník je připojen ke sloupu pomocí úhelníků.
Obr. 9: Kloubový spoj úhelníky z kategorie styčníků nosníků ke sloupům
II.2. „Kloubový spoj úhelníky – šikmý" – tento styčník je podobný předchozímu s rozdílem v tom, že v tomto případě není nutné, aby byly nosník a sloup navzájem kolmé.
Obr. 10: Kloubový spoj úhelníky – šikmý z kategorie styčníků nosníků ke sloupům
II.3. „Oboustranný přípoj úhelníky“– stejně jako stejnojmenný styčník z první kategorie s rozdílem v tom, že v tomto případě jsou dva vedlejší nosníky připojované ke sloupu.
Obr. 11: Oboustranný přípoj úhelníky z kategorie styčníků nosníků ke sloupům
II.4. „Rámový roh šroubovaný s náběhem“ – v tomto styčníku je nosník s náběhem připojován ke sloupu pomocí šroubů přes čelní desku.
Obr. 12: Rámový roh šroubovaný s náběhem z kategorie styčníků nosníků ke sloupům
II.5. „Ohybově tuhá čelní deska“ – styčník podobného typu jako předchozí, v tomto případě je ale nosník bez náběhu.
Obr. 13: Ohybově tuhá čelní deska z kategorie styčníků nosníků ke sloupům
II.6. „Smyková deska – praporek“ – stejně jako stejnojmenný styčník z první kategorie s rozdílem v tom, že v tomto případě je hlavní nosný prvek sloup.
Obr. 14: Smyková deska – praporek z kategorie styčníků nosníků ke sloupům
II.7. „Čelní deska jednostranná“ – tento styčník je podobný „ohybově tuhé čelní desce“ s rozdílem v tom, že „čelní plech jednostranný“ není schopen počítat se zatížením ohybovým momentem od vedlejšího nosníku. Tento styčník se chová jako kloubový.
Obr. 15: Čelní deska jednostranná z kategorie styčníků nosníků ke sloupům
III. Styčníky základových desek
III.1. „Patní plech“ – tento styčník je tvořen ocelovým plechem, přivařeným ke spodnímu čelu sloupu, a připojen k základům pomocí kotev nebo kotevních šroubů. Styčník může obsahovat několik typů výztuh, podložkové plechy nebo smykovou zarážku.
Obr. 16: Patní plech z kategorie styčníků základových desek
III.2. „Základová deska se zkosením“ – tento typ styčníku umožňuje nastavení úprav spodní části sloupu u patního plechu.
Obr. 17: Základová deska se zkosením z kategorie styčníků základových desek
III.3. „Patní deska trubky“ – typ styčníku pro patní plech sloupů z dutých kruhových nebo čtvercových profilů.
Obr. 18: Patní deska trubky z kategorie styčníků základových desek
IV. Styčníky ztužidel
IV.1. „Styčníkový plech jedné diagonály“ – spoj tvořený styčníkovým plechem přivařeným k hlavnímu profilu a přivařeným nebo přišroubovaným ke ztužidlu.
Obr. 19: Styčníkový plech jedné diagonály z kategorie styčníků ztužidel
IV.2. „Styčníkový plech dvou diagonál“ – varianta předchozího styčníku pro připojení dvou diagonál.
Obr. 20: Styčníkový plech dvou diagonál z kategorie styčníků ztužidel
IV.3. „Styčníkový plech dvou diagonál“ – varianta předchozího styčníku pro připojení tří diagonál.
Obr. 21: Styčníkový plech tří diagonál z kategorie styčníků ztužidel
Advance Design obsahuje zapracované Eurokódy, včetně českých národních příloh:
ČSN EN 1990 – kombinace zatížení ČSN EN 1991 – klimatické zatížení ČSN EN 1998 – zatížení konstrukcí seizmicitou ČSN EN 1992 – posuzování železobetonových konstrukcí ČSN EN 1993 – posuzování ocelových konstrukcí ČSN EN 1995 – posuzování dřevěných konstrukcí
Kromě českých národních příloh a jazykového nastavení aplikace v češtině lze v rámci jediné instalace programu používat verzi lokalizovanou pro Německo, Velkou Británii, Francii, nebo Rumunsko.
Advance Design obsahuje taky Americké a Kanadské návrhové normy pro ocelové a betonové konstrukce - ACI318-08; ANSI / AISC 360-05; A23.3-04; S16-09.
Kompletní seznam dostupných norem v Advance Design 2014 je k dispozici zde.
V rámci instalace Advance design jsou dostupné následující jazykové verze: angličtina, čeština, francouzština, italština, němčina, polština a rumunština.
18. leden 2024
S potěšením oznamujeme, že byla vydána aktualizace Advance Design 2024.1.2 . Aktualizovanou verzi je možné stáhnout v záložce Aktualizace...
16. říjen 2023
Říjen 2023- GRAITEC, mezinárodní vývojář software pro oblast AEC, Vám s potěšením oznamuje vydání nových verzí produktů Advance 2024.1. Mezi...
5. červen 2023
Červen 2023- GRAITEC, mezinárodní vývojář software pro oblast AEC, Vám s potěšením oznamuje vydání nových verzí produktů Advance 2024. Mezi...
Advance Design je samostatně funkční aplikace určena ke statickým výpočtům a navrhování ocelových, betonových a dřevěných konstrukcí.
